Sezóna 2019

Tyjo, sezóna 2019 byla dlouhá a byla boží. Nic víc bych k tomu ani nemusela dodávat, ale přeci jen si to neodpustím. Tahle sezóna byla plná osobáku a plná "poprvé". Byla to sezóna sbírání zkušeností a překonávání nás vlastních. Jo, tahle sezóna byla boží a nic z toho by nebylo, kdyby za námi nestáli ti správní lidé. Je to klišé, ale o lidech to všechno je a já mám  to štěstí, že mám kolem sebe ty nejlepší. To jim bude patřit mé závěrečné díky. Ale popořádku..jak to vlastně začalo?

Na konci roku 2018 jsem zahodila postroj a vlastně i boty a léčila přetrénovaná kolena. Protože jsem do tohohle běhacího kolotoče zase nastoupila s expresní jízdenkou, tělo na to nebylo připravené a mě čekalo spoustu bolesti, rehabilitace a kompenzace. Nicméně pauza pomohla, kolena se zmobilizovala a já do prvního závodu roku 2019 vběhla vítězně. Čas nebyl světovej, ale já ho brala všema deseti.

Po úspěšném absolvování prvního nepsího závodu jsem se začala připravovat na první závod se psem - Jarňák v Pesoparku. Trať měla mít něco přes 5km, ale v chladném a deštivém počasí jsem neměla obavy, že by to Jaruna nezmákla. A ona to zmákla líp než jsem čekala. Bahnitá trať odpanila můj čistý záznam upadnutí a přichystala pro nás pády rovnou dva. Ale byla to prča. Jarka vrtěla pahýlkem při každé příležitosti, kdy mě mohla sbírat ze země. Je to pašanda. No a canicrossovou sezónu jsme otevřely stříbrem na kontě s Martininým časem v nedostižnu.

Po Jarňáku následoval Nativia Challenge Votvírák. Naše srdeční záležitost, před rokem náš úplně první start a sedmé místo. Letos jsme se na start postavily s velkým očekáváním. Kvůli horku byla trať zkrácená na 3 km, což jsme vzhledem k né úplně ideální zimní přípravě přivítaly. Startovka plná zvučných jmen. Martina Štěpánková, Míša Srchová, Jarmila Halířová. Pamatuju si jak loni kolem nás prolítly a já k holkám s otevřenou pusou vzhlížela. V ten den jsem se rozhodla, že taky jednou poletíme. A my letěly. Nový osobák s průměrkou 3:06min/km a neskutečný druhý místo. Tohle jsem dojetím obrečela. Maličký dobrman mezi evropáky...

Ten den jsme dostaly naší první koloběžku, bílou Doxtorku 29″x 26″. První test proběhl naostro v nedělním závodě. Obě jsme dojížděly do cíle na outloně. Ta rychlost je punk, zároveň si ale uvědomuju, že je to právě rychlost, co dobrmana limituje a i jen po těch třech km toho měla Jasmínka plný kecky. V téhle disciplíně se ohařům konkurovat nedá.

Následoval seriál dvou závodů bez psa - Křížová desítka a Safariběh ČSOB 2019. Jestli se někdo příští rok chystáte vyrazit na závod a přemýšlíte kam, Safariběh je naprostá pecka. Trať není jednoduchá a i v ZOO na Vás čeká převýšení něco kolem 60m, ale opravdu to stojí za to. Doporučuju se přihlásit co nejdřív, během pár dní bývá vyprodáno.

Ke konci dubna jsme se rozhodli zajet na canicross k sousedům na Slovensko a vybrali jsme si Ve'lkonočný hon na zajaca. Tohle se ale moc nepovedlo, trať měřila 1,9km, vedla celá přes vinice a celé dva km jsme se pekli na přímém sluníčku. Vody pomálu, jeden sud na startu. Zázemí na betonovém parkovišti. Zklamaná jsem byla před i po závodě. Zcela zasloužené a zpruzené 2. místo.

Hned týden po se sešly dva závody, na které jsem moc chtěla. Ráno Supersprint, novinka od týmu Běhejsepsem a večer Night Run Hradec Králové, kde jsem se chtěla umístit už asi od roku 2015, kdy jsem nějakým omylem běžela svůj tehdy první a poslední závod. Dilema jsem vyřešila tím, že jsem se pro jistotu přihlásila na oba a oba se nám podařilo vyhrát. Víc než radost jsem toho měla plný kecky. Začátek sezóny a já začínala být vážně unavená.

V květnu jsem chtěla trochu ubrat v závodění a víc trénovat. Začala jsem chodit na tréninky Run4Fun v Hradci Králové, které vede Milan Janata, jeden z reprezentantů běhu do vrchu. On dal mému běhání prvotní řád a snažil se mě usměrnit. Nakonec jsem si i tak pár závodů střihla - jeden ze seriálu v rámci MČR běhu do vrchu - Memoriál Václava Dobeše (16km uff), BARTH Run v Pardubicích, Koloběh (tým 2 - střídají se kolo/běh) a Dachovský kros. Kromě běhu bez psa jsem stihla i jeden neplánovaný canicross - Běhejsepsem Bedřichov. Běžela jsem s půjčeným 12ti letým parsonem Ronečkem (Jasmínka běžela s Michalem). Musím říct, že tohle byl zatím nejpříjemnější cc, co jsem kdy běžela, on totiž nebolel. Roneček netáhl, ale i tak to byl v jeho věku úctyhodný výkon a doběhli jsme si po třetí místo mezi ženami, které se bohužel nevyhlašovalo, protože proběhlo sloučení kategorie s muži.

V červnu už ta pauza vážně přišla. Únava se hromadila, jak psychická, tak fyzická. Nakonec jsem přeci jen jeden malý lokální závod běžela, ale to bylo na delší dobu všechno. Vlastně nakonec ta pauza nebyla ani tak dobrovolná. Ale o tom víc v článku o MS v Nybru.

Víc jak dvouměsíční pauza. Tolik jsem se těšila na závodní atmošku. Bohužel jsem kvůli zdravotním problémům mým i Jasmínky musela odpískat ME v Belgii a s tím i kvalifikace na Lesné, ale vydali jsme se otestovat stav plic a srdíčka do Jiříkova. Trať měla něco kolem 3km, což mi pro začátek přišlo ideální. Dobíhala jsem se slzama v očích, byly jsme zpátky. S novým osobákem a průměrkou 3:02min/km i přes kadící pauzu. První vítězství po všech problémech.

V září měl přijít první velký test. Druhý rok po sobě jsem se přihlásila na pražský Adidas běh pro ženy. Loni jsem dobíhala a na tabuli svítilo 21:15. Těsně jsem se nevešla do první dvacítky. Letos to měla být moje první pětka pod 20 minut, tuhle hranici už jsem nějakou dobu zprava zleva oťukávala. Do cíle jsem dobíhala 19:01. Nakonec to byl prohraný boj o jednu vteřinu, ale vlastně vyhraný téměř o minutu. Další malé velké vítězství. Byla jsem na sebe vážně pyšná. 

O tři týdny později mě čekal poslední závod ze série Canicross Tour s Fitminem - 3. kolo v Mladé Boleslavi. Trať byla natažená místním parkem a byla moc zábavná. Úplně nevím jak popsat dál ty pocity, ale no, my doběhly první. Ta holka s dobrmankou. V Praze nám ta vteřina chyběla, tady nám pomohla. Doběhly jsme 1,5 vteřiny před Martinou. Další slzy dojetí, už jsem i sama sobě začínala připadat hysterická. Jo a věděli jste, že Jasmínka je prostě superpes? Tohle je neuvěřitelný...

Začátkem září se mi splnil další velký sen, dostala jsem příležitost běhat za atletický klub Hvězda Pardubice a ujal se mě fantastický trenér. Jestli jsem někdy na něco měla štěstí, tak právě na trenéry. V basketu jsem měla paní Ptáčkovou, pro kterou bych tehdy umřela, teď mám trenéra, který když si bude přát abych zaběhla maraton pod dvě hodiny, tak vím, že to udělám, protože věřím, že tahle cesta je správná. 

Tyjo..v září to zářilo...

Fitmin byl poslední test před velkou Tour po mistrovstvích. První zastávka byla MČR v Abertamech, na což navazovalo IFSS ve švédském Nybru. O obou závodech jsem se podrobněji rozepsala ve vlastních článcích. Nicméně jsme před sebou měly dva nejtěžší závody téhle sezóny a mimo jiné vybojovaly první cennou placku a staly se Mistryněmi České republiky v canicrossu pro rok 2019. Zároveň uzavíráme první světovou desítku. Já a Maličká...společně.

Sezóna, hlavně ta canicrossová, se blíží ke svému konci. Já schovávám postroj a už nezapřahám. Jarunka toho má plný kecky. I přes pauzu se nevzdávám myšlenky zakončit sezónu líp než 9. místem ze Švédska a přihlašuju nás na Zavírák. I ten má svůj samostatný článek pro ty, co mají hodně času, nebo je ten náš příběh prostě baví (a taky doufám aspoň trochu inspiruje). Zavírák dopadl báječně. Na konto jsme si kromě stříbra připsaly i další pád a hlavně fantastickej pocit z doběhu. Teď s čistým svědomím můžu postroj zazimovat. Jsem šťastná.

Taky jsem si poprvé vyzkoušela pár krosových závodů - Velkou kunratickou, 3km, 3 kopce...tenhle závod buď milujete, nebo nenávidíte...nic mezi. Ještě se musím rozhodnout do jaké škatulky patřím, tak jako tak to byla další zkušenost a Hořický kros, který se mně i Michalovi podařilo vyhrát v nových traťových rekordech. Obě tratě mi nehezky připomněly, že na ovále nejsou kopce.

A co nás čeká dál? Jasmínku hlavně pauza. Bude hodně jíst, hodně se flákat a přibírat. Kecám, Jasmínku jsem přihlásila na kurz Treibballu a já budu pracovat na své běžkařské technice, abychom příští rok mohly otevřít naší první on-snow sezónu. Mě čeká ještě několik závodů bez psa, 23.11.2019 Mistrovství ČR v přespolním běhu a dál uvidíme.

O hodně těžší závody mě čekají na domácí půdě, koncem listopadu zkouška ze statistiky a taky diplomka, která se né a né dopsat sama. No a v květnu snad státnice aka "Nemusíš být zrovna Ing., stačí když máš shimmering". Ale to už je jinej příběh.

Díky, díky a díky. Rodině, trenérovi, kamarádům, jsem za vás vděčná. Díky našim partnerům - Canine Centru a Aktivnímu zvířeti, Vaší podpory si moc vážíme. Díky Jarunce, nejlepšímu psovi pod sluncem, nejrychlejšímu dobrmanovi na světě, nejjemnější duši na planetě, Jarunce, mojí vysněný holčičce, parťačce do nepohody, mojí velký inspiraci, malý velký autistce. To jí patří díky za tuhle velkou mushingovou párty.

- My tibet, my Himalaya, my Gouda, my Buddha, my source of calmness -

Jo a abyste se nenudili a taky trošku (hlavně) i já, připravuju pro Vás rozhovor právě se Stephanií Kašparovou, zakladatelkou psího fyzioterapeutického centra Canine Centrum, právě o kondiční přípravě psího sporťáka. Takže se máte na co těšit. Zimní přípravě zdar.