WCH IFSS Nybro, Sweden

Ještě na začátku roku mě nenapadlo, že bychom se vydali přes půl Evropy závodit do Švédska. Původně to vlastně mělo být Lotyšsko, ale při výběru mezi tím a Belgií, jsem byla jasně pro Belgii. Kromě toho, že to je blíž, se to mělo konat i v moc pěkné oblasti a těšila jsem se na pozávodní výletění. Jarunka si odběhala moc hezkou jarní sezónu, červen a červenec jí čekala letní pauza a začátkem srpna jsme se plánovaly pomalu připravovat na kvalifikace na ICF. Protože tahle cesta byla klikatější, než bych si přála, poskládala jsem jí do pár bodů:

Červenec: Jarunka si ulamuje páťák, rána se nehojí, antibiotika se protahují na 3 týdny. Ze zoufalství přidávám na intenzitě tréninků, rozhodla jsem se to dohnat za ní. Intenzita se zvyšuje, výkonnost klesá. Zdrceně řadím z pětky na šestku odhodlaná to přeběhat a připravit se co nejlépe. Něco je špatně. Následuje nemocniční kolečko. Podezření na plicní embólii, špatné EKG. Kolečko pokračuje, kolaps organismu, kolečko pokračuje a končí verdiktem astma, zánět dýchacích cest, doktorka nastavuje léčbu. Srdíčko se hlídá, pravděpodobně je přiucpaná cévka mezi srdcem a plícema. I mně bylo divný, že se u běhání dusím. Nějaké prášky se nasazují, vysazují, doktoři čarují, já mám víc jak měsíc pauzu a panikařím, že nestíhám přípravu. Tohle je vlastně odpověď pro všechny, kdo se ptal proč nezávodíme a kdy začneme. Tohle jsem nepřeběhala.

Srpen: stále mám pauzu, dýchání se lepší. Na tajňáka chodím poklusávat pár kilometrů. Jarunce se prst hojí, těším se, že začneme aspoň na koloběžce. Mimo jiné odpískávám i hradecký triatlon, kam se přihlásil aspoň Michal. Balíme pejsky a jedeme fandit. Kočka. Jaruna jí honí. Sráží jí auto. Sbírám ji a místo závodů jedeme na pohotovost. Tahá za sebou zkrvavenou packu, hystericky řve. Během asi půl hodiny ji udělali všechny vyšetření co existují. Nevím, kdo všechno při ní stál, ale končí se sešitou packou a obraženýma ledvinama. Belgie i všechny ostatní závody už mi jsou jedno, jsem vděčná, že je Jarunka doma. Někdo na nás křičí zpomal.

Září: Jarunce se packa hojí hezky, je moc šikovná a sama si vytáhla všechny stehy, už nečůrá krev. Já pomalu začínám popobíhat a je mi líp. Je mi jasné, že kvalifikace do Belgie nestíhám. Odhlašuju se a přicházím s novým nápadem, zkusit Švédsko, které se koná o dva týdny dýl. Naše příprava pomalu začíná. Skoro o dva měsíce později, ale začíná. Jsem neskutečně vděčná. Přepínám do módu buldog a jdu si za Švédským snem přes mrtvoly.

Říjen: je pondělí 21. října. Balíme se a večer vyrážíme na trajekt do Švédska. Jestli jsem něčemu na začátku sezóny nevěřila, tak právě tomuhle. Strašně se těším, vím, že si to zasloužíme. Za všechnu tvrdou práci. Neřeším výsledky, samotný start je pro nás výhrou.

Čtvrtek, 24. října: naše další velké poprvé - start na IFSS. Nervozitu jsem se snažila držet pod pokličkou, o nic nám nešlo, tady jde jen překvapit. Měla jsem vlastní cíle, proběhnout trať do 14 minut. Jarunka byla dobře připravená, trénink jsme natahovali na 6 km. Trasu jsem si několikrat prošla, se psem i bez psa. První kilometr, pět kopců. Zbylé 3,5 km, pět kopců. Závěrečný stoupák mi na radosti nepřidal, ale věřila jsem nám. Na tohle jsme dřely celý rok. Jarunka byla statečná, vláčela mě přes kopečky, bojovala. Závěrečný výběh už byl ale moc. Asi spíš psychicky. Když ho uviděla, prověsila vodítko, hodila stopku. Nešlo s ní hnout. Začala vymýšlet venčení, ale neměla co. Povzbuzovala jsem jí a tahala směrem nahoru. V půlce kopce další stopka, znovu venčení. Diplomaticky jsme bok po boku došly na vrchol kopce, znovu jsem jí odstartovala a ona šla, šla moc hezky až do cíle zbylých 700 metrů. Hned ten den pro nás skončily naděje na nějaké pěkné umístění. Na tabuli svítí průběžné 12. místo. Jsem smutná, že jsem ji nedokázala připravit dostatečně, přemýšlím, kde jsem udělala chybu.

Pátek, 25. října: do druhého závodního dne jdeme s novým elánem, chceme se poprat o první desítku. Celý den jsem se bavila se zkušenějšími mushery, nejvíc mě zrestartoval Tobi, když mi připomněl, že je to furt jenom pejsek, ne stroj. Nechám si to vytetovat na čelo. Verča nám poradila pod kopcem zastavit, pomazlit a odstartovat znovu. S touhle taktikou jsme se na trať vydávaly na 12. místě, za jedenácti evropáky. Starty tentokrát nebyly po minutě, ale po 30 vteřinách. Zhruba v půlce trati jsme dobíhaly závodnici před námi. Jaruna prostě není ohař a každý pes před ní, kterého dobíhá, na ní působí jako živá voda. K závěrečnému kopci dobíháme skoro stejně. My zastavujeme, necháme se předběhnout. Pochválit, pomazlit, 3 - 2 - 1 - běžíme dál. Jarunka kopec rve, už nahoře holky zase předbíháme a valíme do cíle. Konečné 9. místo. Úplně jiný závod, i když oba dny s pauzou, pátek nám napravil chuť z předchozího dne. Jsem na Jasmínku pyšná, moc. Víc jak cokoliv jinýho si ze Švédska odvážíme spoustu nových zkušeností a uvědomění si, že i když máme obrovský kus práce za sebou, pořád jsme ještě na začátku.

Teď nás čeká krátká pauza, Jasmínku o něco delší a vrhneme se na zimní přípravu. Tady je na místě také poděkovat spoustě lidem - Michalovi za nejlepšího handlera, protože přijít na start a mít připravenýho psa, to vám ubere pár vrásek na čele. Rodičům, kteří jsou našimi největšími fanoušky a podporují nás ve všech last minute nápadech. Trenérovi, za nekonečnou trpělivost. Spoustě přátel, kteří nám neúnavně fandili, psali, povzbuzovali, dodávali energii a sem tam připomněli, že mít nejrychlejšího dobrmana na světě je punk. No a v neposlední řadě naším skvělým partnerům, kteří v nás věřili i když my samy jsme víru ztrácely - Canine Centrum - fyzioterapie psů a Aktivní zvíře. Moc si toho vážíme.

No a závěrečné poděkování patří Jasmínce, za cestu kterou nám vybrala a já jí každý trénink a závod následuju. Jsem pyšná, že za ní můžu vlát já.

- My tibet, my Himalaya, my Gouda, my Buddha, my source of calmness -